Jak vznikali superhrdinové FÍHA? Rozhovor s grafikem a animátorem!

Yvans: Určitě to začalo festivalem Focus Fest.

Jaro: Už je to myslím šest let, co spolupracujeme na tvorbě znělky, která se pouští před každým filmem na festivalu. Yvans dělá grafiku, já ji pak rozpohybuju. Je to pro nás už taková tradice.

Yvans: Každý máme trošku jiný „workflow“ – takže i po letech to pořád ladíme (smích). Ale co se týče FÍHY, poprvé to vážně hezky šlapalo. Když se dva lidi soustředí na stejnou věc, je v tom přínos.

Jaro: Je to tak. Když jsme spolu začínali pracovat, byla to trochu drezúra (smích). Potřebovali jsme skloubit dva různé světy: grafiku a animaci. Yvans neměl zezačátku představu, jak budu chtít připravit grafiku, aby se dala rozhýbat: každý obrázek musí mít jednotlivé vrstvy, které pak jednu po druhé rozpohybuju v Adobe After Effects. Třeba když chceme rozpohybovat ruku, je potřeba ji nakreslit samostatně.

Yvans: Přesně tak – ty postavičky vlastně vytvářím jako loutky. Jaro má nakoukanou hromadu trendujících animací, takže přesně ví, co má daná grafika „dělat“, aby vypadala vtipně a zajímavě.

Jaro: Stálo to hodně komunikace, ale dneska už jsme sehraná dvojka, co se doplňuje – a na spolupráci s Yvansem se pokaždé těším. Je to jeden z top grafiků u nás a bez dobré grafiky nemůže vzniknout dobrá animace.

Yvans: Jako první jsem navrhoval obrázky superhrdinů na krabice, ve kterých kola zákazníkům dorazí. Takže vznikly tři jednotlivé scény s hrdiny zasazenými v kresleném světě. Bylo super, že nás netísnil žádný šílený deadline, takže jsme si všechno mohli hezky rozplánovat a pracovat s větším nadhledem. Zároveň jsme dostali poměrně volnou ruku, za což jsem fakt vděčný.

Jaro: Yvans je vlastně můj input – musí mi dodat grafické prvky, a já je pak rozpohybuju a pokračuju v práci na animaci. Když tvořím animaci, nejdřív si připravím prostředí – dám do pohybu scénu, upravím její popředí a pozadí a nastavím rychlost tak, aby působila realisticky (třeba šlapání na kole, aby chlapec nejel moc rychle nebo moc pomalu vzhledem k okolnímu prostředí). Ve videu jsem navíc chtěl ukázat, že má scéna hloubku (tzv. „paralax“). To znamená, že když se zaměříte na předměty vepředu, hýbou se rychleji než ty v pozadí. Teprve potom přidávám do prázdné scény pohyblivé postavičky. Veškerý postup jsme s Yvansem samozřejmě průběžně probírali a schvalovali s vedením FÍHY.

Yvans: Najdu si nějaký vzor, podle kterého chci pracovat (většinou společně s klientem): to znamená styl kresby a způsob, jakým se s ním dá pracovat. Na mě samotném pak je tyhle dvě věci spojit. Napřed si tužkou nebo propiskou na papír načrtnu postavičku a prostředí okolo ní. Co se mi zalíbí, přenesu do tabletu. Potom s klientem většinou ladíme detaily, třeba hledáme ideální výraz pro daného maskota. Postupně se vyberou dejme tomu dvě hlavní verze, které se testují v různých situacích (překvapení, zamračený výraz a další mimika). Pak už se vybere finální verze postavičky a já ji přepracuju do vektorové grafiky.

Yvans: Dostal jsem za úkol navrhnout superhrdiny na kole. Určitě ale nemělo jít o lidské hrdiny, což bylo hodně osvobozující – člověk si může dovolit víc věcí. Superhrdinové FÍHA jsou inspirovaní výraznými tvary s vlastnostmi, které jim dodají v daném prostředí výhodu. Aura Blazer je obratný pouliční hrdina inspirovaný tvarem městské budovy. Rockeeon je robustnější outdoorový superhrdina ve tvaru stanu nebo hory a Coral Bubble je bublina, která skvěle zapadá do vodního světa. Tady jsem se hodně bavili o tom, že to vlastně nedává smysl (smích) – pod vodou se přece nedá jezdit na kole. Ale tvoříme dětský svět, ne?

Yvans: Bude to asi ta první, kterou jsem nakreslil – městský hrdina Aura Blazer. Byla to moje první ilustrace, která odráží styl FÍHY – ty ostatní se jí pak přizpůsobují. A je to i tím, že pro mě osobně je nejpřirozenější se pohybovat na kole právě po městě. Pak mám z postaviček rád i ten skákající semafor. Upřímně, FÍHA je jeden z nejlepších projektů, na kterých jsem za celá léta pracoval – a těším se, až to všechno bude „venku“.

Jaro: Já musím dodat, že mně se fakt líbí ta cool ryba s cyklistickými brýlemi ve vodním světě. Propluje tam asi jen na dvě sekundy, ale hned jak mi ji Yvans poslal, povídám si: ta ryba je fakt cool! Tu tam musím dát! (smích)

Yvans: Baví mě, že tam nejsou žádná pravidla. Můžu si vymyslet úplně nový svět, který má svoje vlastní: třeba modrý slunce nebo banán, co je větší než člověk. Miluju Adolfa Borna. Je to první ilustrátor, kterého si vybavuju z dětství – právě proto, že se při tvorbě svých kreslených světů nedrží žádných pravidel. Díky němu jsem se rozhodl, že bych přesně takhle taky chtěl jednou dělat ilustraci.

Jaro: Dobře jsi to popsal – nejsou tam žádné hranice, můžeme si dělat, co chceme a je tam velký prostor pro kreativitu. Dětská animace nemusí být technicky přesná a komplexní – musí děti okouzlit. Měla by být co nejpestřejší, ale přitom jednoduchá, a ukazovat hlavně výrazy a emoce, údiv a tak dále. A úplně na konec mě baví vidět tu dětskou reakci: když jsem dělal na videu pro FÍHU, neustále za mnou k počítači lezla moje roční dcerka – vždycky chce vidět, co zrovna animuju. Posadil jsem si ji na kolena a pustil jí animaci. A ona z ní byla úplně hotová: celou dobu seděla, smála se a bouchala ručkama po stole.

Jaro: Natočit chlapce na kole byla pro mě a můj tým výzva – když natáčíte na green screenu a kola se rychle točí, může se ze záběru úplně ztratit jejich výplet. Já ani můj tým jsme zatím s ničím podobným neměli zkušenosti, takže jsme se báli, aby natáčení dopadlo tak, jak má.

Nevěděl jsem, jak dobře umí chlapec jezdit na kole ani jakou nejpomalejší rychlost je schopný zvládnout, aby se nám nerozmazaly zmíněné výplety kol. Taky jsem se bál, jestli ve studiu budou dobré světelné podmínky. Potom jsem si začal uvědomovat, že je potřeba, aby ten chlapec občas udělal nějakou grimasu, aby se na videu nějak choval a interagoval s prostředím. Začal jsem ho navádět, kdy má na něco ukázat, kdy se má zasmát nebo se rozhlédnout kolem sebe.

Jaro: Když chlapec přišel s tatínkem do studia, byl po úraze a měl límec na krku. Před každou činností jsem se ho proto vždycky ptal, jestli to zvládne, aby se mu nic nestalo. Jeho tatínek věděl, co všechno dokáže a uměl ho i dobře namotivovat. Z naší strany jsme se snažili ve studiu udržet příjemnou atmosféru, aby nás vnímal spíš jako kamarády, ne že přišel do formálního prostředí mezi cizí lidi: v pozadí nám hrála hudba, na místě bylo zajištěné drobné občerstvení a příjemné osvětlení.

Klučinovi šlo natáčení nad moje očekávání – netušil jsem, jak moc zvládne na válcích ujet! S pravidelnými přestávkami vydržel jezdit dohromady asi hodinu a půl, přičemž jeden záběr trval 30 sekund. Válce jsem před natáčením viděl jenom na fotce, takže jsem si vůbec nedovedl představit, jak se na nich jezdí. S kolegou, který hodně jezdí na kole, jsme to pak sami zkoušeli: nevydrželi jsme jeho tempo, spadli jsme asi po třech sekundách. Chlapec doma s tatínkem týden nebo dva jízdu na válcích cvičil, takže už měl natrénováno – a má můj obdiv, kolik vydržel. 

Yvans: Na každý svět, kterým chlapec projíždí (město, vodní říše, příroda), bylo potřeba zhruba 30 ilustrací – takže dohromady to bude okolo 90 až 100 obrázků. Od těch velkých, hlavních, až po nějakou malou notičku nebo kytičku, která lítá někde v pozadí.

Jaro: Nad touhle animací jsem strávil tak 100 hodin času. Počítám do toho všechny její verze a varianty: na výšku na sociální sítě, na šířku, přehrávání ve smyčce na web, a tak dále. Scéna byla komplexnější, a čím víc má prvků, tím pomaleji se v programu přehrává. A když něco animuju, často se na jednu sekundu podívám třeba i 30krát – chci, aby byla perfektní.

Jaro: Mám moc rád výlety na kole – uvidím toho určitě víc, než kdybych se šel projít. Cyklistika pro mě znamená volnost jít, kam chci. A taky se rychle potkat s kamarády. Kamarád každý rok pořádá cyklo narozeniny – naplánujeme trasu, dojedeme někam vlakem a pak jedeme takové „kolečko“. Zkrátka takové pohodové vyjížďky, žádné extrémy – a do budoucna se těším, až budu jezdit i s dcerkou.

Yvans: Taky jezdím rád, hlavně v létě. Pro mě je kolo ideální dopravní prostředek na přesouvání se po městě. V každém větším městě je čím dál složitější pohybovat se jinak. Začal jsem jezdit po covidu, byl to takový trend, který mě taky zasáhl. Asi před deseti lety jsem si koupil v Cyklospecialitách fixku, městský kolo, na kterým jsem byl schopnej jezdit i všemožný dálkový trasy. Ale teď po letech jsem si řekl, že si koupím i gravel, tak se těším, že letošní sezónu už nebudu tolik limitovaný profilem tratě a můžu si troufnout i do náročnějšího terénu.

Jaro: Tak v prvé řadě je to pohyb, sport. Vidím v tom výhodu i pro mě – malá bude moct za chvíli jezdit s námi na výlety a nebudeme muset jezdit autem. Takže čerstvý vzduch, výlet, společné zážitky a poznávání přírody i okolního prostředí.

Yvans: Možná i nějaká zodpovědnost. Děti se naučí vnímat okolí a dávat pozor, co se odkud řítí.

Jaro: Líbí se mi, že jsou taková „cute“ (pozn.: roztomilá). Že jsou prostě dětská, vytvářená pro děti. Taky mi přijdou super ty barvy: fialová, červená, modrá…Jsou takové líbivé, každý si z nich vybere.

Yvans: Mně se líbí, že je za tím příběh. Ten „pohádkový“ styl je dětem blízký, a díky němu se můžou zamilovat do cyklistiky.